Dvě otázky
Bylo pozdě večer a ona byla po celém dni na nohou více než unavená. Toužila jen po horké koupeli a hned po ní chtěla jít spát. Byl to dlouhý den a ona navíc měla už od rána mizernou náladu. A mohla si za ní sama. Věděla to, to pro ní bylo nejhorší. Ano, dokázala si přiznat vlastní chybu. To nebyl takový problém. Problém byl, když měla svojí chybu přiznat před někým jiným.... ,,Mino?" vytrhl ji z přemýšlení jeho tichý hlas následovaný ještě tiššími, kobercem tlumenými kroky. Scházel dolů po schodech. Pomalu se k němu otočila, ale neusmála se, jak bylo jejím zvykem. Nepromluvila, jen mu kývla na pozdrav. Zastavil se a pozoroval ji. Pohledem neuhnula. Dívala se mu do očí. Zpříma, beze strachu. Už dávno se ho nebála. I když důvod by se našel...
Navzdory veškeré snaze, aby zůstala klidná, se její dech zrychloval, pod jeho upřeným pohledem její tváře nabraly narůžovělý odstín. Toužila se k němu rozeběhnout, obejmout ho a omluvit se. Ale vydržela. Byl to on, kdo nakonec přerušil oční kontakt. Beze slova, se sklopenou hlavou sešel rychlým krokem zbytek schodů. Když procházel kolem ní, podíval se jí do očí. Jen na několik vteřin, pak ještě přidal do kroku, nevšimla si, že pevně sevřel ruce v pěst. Zavřela oči, aby zahnala slzy. Ona přece nepláče! O chvilku později tiché klapnutí dveří prozradilo, že opustil dům. Chtěla běžet za ním, ale on už byl nejspíš na míle daleko.
Ve vzpomínkách se vrátila k dnešnímu ránu. Seděla u snídaně a on se na ní díval. Usmíval se, ona byla ztracená v myšlenkách na další den v ordinaci. Až do chvíle, kdy se jí na něco zeptal. Zamyšleně přikývla, jeho usměv zmizel. Po chvilce se zeptal znovu a ona opět přikývla, ani nevěděla, s čím souhlasí. Když si uvědomila, že mlčí, konečně získal její plnou pozornost. Chvíli se na ní jen díval, pak se pousmál. Ten usměv jí připadal zvláštní. Pak se zvedl a s přáním hezkého dne odešel. Nejprve byla dotčená, že s ní nemluvil víc. Pak si uvědomila, že s něčím souhlasila a nevěděla s čím. V každé volné chvíli se snažila vybavit si, na co se jí ptal. Nevedlo se jí to. Po pravdě, moc volných chvil ani neměla. A to bylo zdrojem její špatné nálady. Co když souhlasila s něčím strašlivým? Nebo s něčím velice důležitým?
Po chvilce se posadila do křesla. Rozhodla se, že na něj počká. A prostě se zeptá. Uzná svojí chybu, omluví se a všechno snad bude jako dřív. Tolik si přála, aby bylo. milovala ho od první chvíle, kdy ho spatřila. Obdivolala ho, vážila si ho. A v neposlední řadě, toužila po jeho blízkosti. Chtěla, aby byl šťastný. Jen tehdy byla šťastná i ona. A teď mu ublížila. Ve chvíli, kdy si to uvědomila, téměř se rozplakala. Ale byla rozhodnutá svojí chybu napravit. A příště se jí vyvarovat. Věděla, že nemá rád, když ho někdo ignoruje. Byla rozhodnutá udělat téměř cokoli, aby jí odpustil její chování i její chladné večerní vystupování.
Vykřikla a s trhnutím se probudila. ,,Štt..." oyvalo se jí těsně u ucha. Po chvilce se zorientovala. Nesl jí v náručí. ,,Usnula jsi v křesle," zašeptal. Ona přikývla. ,,Postel bude pohodlnější," jeho hlas zněl zvláštně. Možná... Pobaveně? Podívala se na něj. Byla tma, neviděla mu do tváře. Objala ho rukama kolem krku a přitiskla se k němu. Jeho šaty byly chladné, musel před chvílí dorazit domů. Cítila z něj krev. Normálně by to nepoznala, ale hodiny strávené operacemi, různými vyšetřeními a výzkumy ji naučily tento pach velice dobře rozeznat. Uvědomila si, že byl lovit.
Položil jí na postel a rozsvítil lampu. Stál k ní zády. Posadila se a mlčela. Dodávala si odvahu. Pak se postavila a pomalu přešla k němu. ,,Nic neříkej," zarazil jí, když se nadechovala. Otočl se k ní. Usmíval se. Překvapeně zamrkala. Myslela si, že se zlobí... Díval se jí do očí, pořád se usmíval. ,,Já..." začala, ale zase jí přerušil. Tentokrát polibkem. Objala ho a přitiskla se k němu. Usmála se, všechno bylo v pořádku.
Když o něco později ležela v posteli vedle něj, vzpomněla si na jeho dvě otázky. ,,Na co jsi se to ráno ptal?" zeptala se tiše. On se usmál. ,,Nejprve na počasí a pak jsem se ptal, jestli přemýšlíš o ordinaci. Vypadala jsi, že nevnímáš. Nechtěl jsem tě rušit," vysvětlil. ,,Nezlobil jsi se?" zamračila se. Jen zavrtěl hlavou. ,,alespoň pro příště víš, že svého muže by jsi měla vnímat," pohladil jí po tváři a jeho úsměv se rozšířil. ,,Alexandře!" zamračila se v předstíraném rozhořčení. Její oči ale odrážely úplně něco jiného a on to dobře věděl...