Jako Romeo a Julie I.
Jako Romeo a Julie
Všude zuřila válka. Denně umíraly spousty lidí. Každý byl v nebezpečí života v úplně každé minutě dne. Zní to jako klišé? Možná. Vlastně, určitě. Ale jen pro ty, kterých se to netýká. Jen pro ty, kdo jsou v bezpečí a nevědí, že je někdo schopen takových zrůdností, jaké se děly na každém kroku. A v tomhle světě, ve světě, kde není možné rozeznat, kdo je přítel a kdo nepřítel, ve světě, kde vás od smrti dělí možná pár okamžiků a milosrdenství druhého člověka… Přímo tady byl kousek ráje.
Pro ně. Ona seděla na posteli a s téměř zbožnou úctou a nekonečnou láskou hleděla do kolébky, kterou měla na dosah ruky. V kolébce spalo nemluvně. On vešel do dveří a pozoroval obraz před sebou. V očích měl stejně nekonečnou lásku, jako ona. Stejnou úctu. Ale také bezbřehý strach a beznaděj. Je vůbec možné cítit toto najednou? Tolik rozporuplných pocitů? Rvalo ho to zevnitř. Jakoby se mu duše chtěla vyrvat z těla. Ale nejdřív byla rozdrásaná na kousíčky. A každý z nich pálil a bodal. Vycítila jeho pohled a otočila hlavu směrem k němu. Rychle svoje pocity skryl a pousmál se. Vždycky ho poznala podle chůze, dívala se na něj. A v jejích očích byla stále tatáž láska.
„Zrovna usnula,“ zašeptala a pohledem pohladila dítě. On jen přikývl a přešel k pohovce. Přešla k němu a sotva se posadila, objal ji kolem ramen. Podívala se mu soustředěně do očí. „Ani to nezkoušej, miláčku!“ upozornil ji tiše. Nervózně se pousmála. Jeho hlas byl smutný. Poznala to. Slyšela tu bolest. „Susan, musíte pryč. Skrýt se, utéct!“ šeptal naléhavě. Tušila, že se něco děje už odpoledne, když odešel. Ode dne, kdy se narodila jejich dcera ještě neodešel. Dnes musel. „Draco, co se děje?“ nedokázala se mu dál dívat do očí. Snažila se znít vyrovnaně, ale on ten jemný třas zaslechl. Věděl, že je to věta, které se Susan děsí. A teď jí musel vyslovit. Chtěl je chránit. „Susan, musíš vzít Elisabeth a musíte odejít. Dnes v noci,“ každé Dracovo slovo ji zasáhlo jako kladivo. „Jistě, Draco, chápu. Prostě nás tu nechceš. Konečně uděláš radost svojí matce,“ prudce vstala a chtěla jít ke kolébce. „Tak to není!“ vykřikl Draco. Jeho hlas zněl naléhavě, utrápeně a jeho obličej zrcadlil, jak moc ho ranila. Pustil své emoce na povrch. Otočila se na něj se slzami v očích. „Já vás obě miluji. Tebe i Elisabeth. Miluji vás víc, než cokoli na světě. A proto se vás musím vzdát. Chci vás chránit, nechápeš to?“ chtěl ji chytit za ruku, ale ona ucukla. „Draco… Já… Proč? Proč musíme odejít?“ po tvářích jí stékaly slzy, nedokázala pláč zastavit. „Susan…“najednou se zdálo, že se na pohovce scvrkl, skryl tvář do dlaní a mlčel. Ona se na něj dívala a tiše plakala. Vidět zlomeného muže, který má být vaší oporou… To zatřese vaším světem. „Susan,“ promluvil konečně, „Ty-víš-kdo má Pottera.“ Místností se rozlehl pláč dítěte.
Nocí spěchala žena s kočárkem. Minula přiopilého muže a pokračovala dál. Bála se. Ale ne o sebe, bála se o své dítě. Sebe nenáviděla za to, co právě provedla. Hlasitě vzlykla, v zádech ucítila něčí pohled a prudce se otočila. Nad kočárkem se vznášela nepostřehnutelná zlatavá záře. „Děje se něco, paninko?“ ptal se jí muž, kterého před pár vteřinami minula, „Co že ste tak pozdě venku s miminem. Manžílek si vo vás nedělá starosti? Nebo ste mu zdrhla? Dobíral si ji posměšně. „Do toho vám nic není,“ sykla Susan a vyrazila rychle dál. ,Klid ten jí neublíží. Nic se nestane. Ochráníš svou dceru…´opakovala si jako mantru. Zahnula do jedné z temných uliček. Půlnoc. Odbíjení hodin na kostele přerušilo lupnutí. „Ženská, co tam děláte?“ zakřičel muž a rozeběhl se uličkou za ní. Ale po chvíli narazil jen na zeď. Ulička byla slepá. A žena s kočárkem nikde. „Já myslel, že upadla… A ona zmizela,“ brblal muž, „Už nebudu pít! Mám halucinace!“
Ozvalo se další tiché lupnutí, které přerušilo odbíjení jiných hodin. Uprostřed náměstí v Prasinkách se objevila žena s dítětem v náručí. Zamířila rovnou ke Třem košťatům. Otevřela dveře, cinkl zvoneček nad nimi. „Promiňte, zavírám. Přijďte zítra,“ ozval se melodický hlas. Susan se rozhlédla. Židle byly pozvedané, všude bylo prázdno a ticho. „Promiňte, Rosmerto, nutně potřebuji ubytování,“ nedala se Susan odbýt. Druhá žena vyšla za barem. „Je mi líto, skutečně zavírám a…“ v tom si všimla dítěte, „Děvče, co tu děláte s tím děckem!“ vyděsila se upřímně. „Právě jsme přicestovaly a nemáme kde přespat,“ oznámila situaci stručně Susan. O několik málo minut později už pokládala Elisabeth na postel. „Kdybyste cokoli potřebovala, pošlete patrona, ano? Třeba teplé mléko, nebo deku navíc, nebo cokoli…“ ozval se ještě z chodby Rosmertin hlas. Susan přikývla, ačkoli druhá žena ji nemohla vidět. Ozvalo se ještě skřípání schodů a bylo ticho. Susan vyndala z kapsy krabičku od zápalek a maličkou repliku kočárku. Mávla hůlkou a tiše poručila: „Finite!“ Před ní stál velký kufr a skutečný kočárek pro dítě. Ten ihned přeměnila na postýlku a spící miminko do ní uložila. Pak hůlkou mávla nad postýlkou ve složitém obrazci a zamumlala: „Protego totalis!“ Teprve pak se odvážila sednout si na postel a beznadějně se rozplakat.
Vycházelo slunce. Netečné ke starostem lidí pod ním, netečné k hrůzám osudu. Stále stejné, už tisíce let se vydávalo na svoji každodenní pouť nad světem. Paprsky pronikly oknem, zašimraly na tváři mladou ženu, která seděla u okna a svítání netrpělivě vyhlížela. Nebo možná nevyhlížela. Její pohled byl podivně prázdný. Pod očima měla hluboké tmavé kruhy. Působila jako by přes noc zestárla o několik let. A možná, že ano. Z chodby se ozvalo zaskřípění schodů a žena sebou trhla. Během okamžiku byla na nohou. Ale to jen majitelka hostince scházela dolů. Susan se posadila zpátky, ale ještě před tím kontrolovala svou dceru. Spala. Susan se pousmála a její oči na chvilku rozzářila mateřská láska. Tu okamžitě nahradil strach. Co když je odmítne? Co bude dělat potom? Musí Elisabeth ochránit za každou cenu. A on je jejich jediná neděje. Pomůže jim, určitě. Nesměla si připouštět jinou možnost. Susan se neklonila a otevřela okno. Do pokoje začal proudit vzduch letního rána. Ozvalo se tiché zaklepání na dveře. „Dobré ráno,“ usmála se Rosmerta sotva Susan otevřela. „Dítě jste v pořádku? Vypadáte, jakoby jste celou noc nespala.“ prohlížela si mladší ženu. „Nic mi není, jen jsem trochu unavená. To víte, miminko,“ vymluvila se Susan na Elisabeth. Starší žena se usmála a nabídla jí konvici s kávou. Susan jí vděčně přijala. Rosmerta ji ještě pozvala dolů na snídani a pak zmizela.
Susan dopsala dopis ve chvíli, kdy se probudila Elisabeth. Ještě dopis připevnila na nohu sově a věnovala se své dceři. Nestihla ji ještě ani přebalit, když jí vyděsilo zablýsknutí. Z něj se zformoval fénix, který promluvil: „Jste očekávána, Susan.“ Susan rychle zmenšila kufr i kočárek a spěchala se rozloučit s Rosmertou. Když pak stoupala do kopce, napadlo ji, jestli nedělá chybu. Přeci jen, vpadnout v polovině srpna do Bradavic a prosit o azyl bylo trochu troufalé. A ještě k tomu s dítětem. Měla sice, jako bystrozorka, co nabídnout. Mohla ve škole učit téměř kterýkoli předmět. Ale s dítětem? Dřív, než si vše promyslela, zahlédla hradby. Vyslala stříbrnou krávu se vzkazem, že je u brány.
„Susan, seš to ty?“ ozval se hlas dobráckého obra. Susan se pousmála. Pamatoval si ji. I po těch letech, co už sem nechodila. „Hagride!“ zamávala na něj a prošla branou, kterou jí obr otevřel. „Brumbál říkal, že budeme mít milou návštěvu, ale nechtěl mi říct koho!“ Susan musela skoro běžet, aby Hagridovi stačila. Něco jí vyprávěl o kůrolezech, které ošetřuje. Ale ona se zmohla jen na to, aby občas přikývla. Musela myslet na Draca. Co asi dělá? „Tak sme tady, madam!“ vyrušil ji hlas jejího průvodce. Hagrid zaklepal a vstoupil. „Slečno Simpsonová, rád vás vidím,“ ozvaly se spěšné kroky, jak jim Brumbál spěchal naproti ke dveřím. „Děkuji, Hagride,“ usmál se starý muž a obr odešel.
„Posaďte se, má drahá,“ vybídl Brumbál ženu a prohlížel si ji skrz obroučky brýlí. „Pane řediteli, omlouvám se, že…“ začala Susan, ale Brumbál ji přerušil mávnutím ruky. „Susan, toto je velice nebezpečná doba. A když mi někdo pošle naléhavý dopis s prosbou o pomoc, neměl by se zdržovat omluvami, ať je myslí jakkoli vážně,“ usmíval se, ale jeho oči ji rentgenovaly pohledem. Susan víc stiskla neviditelný uzlíček, který skrýval její dceru. „Pane řediteli, přišla jsem s prosbou o pomoc. Potřebuji úkryt a vím, že nejbezpečnějším místem na světě jsou právě Bradavice. Zamotala jsem se do jedné ošklivé hry,“ Susan umlkla a přemýšlela. Má mu říct o dítěti? „Má drahá, ta ošklivá hra se jmenuje válka,“ Brumbál smutně přikývl, „Jistěže vám pomohu. Hledám učitele Obrany, nebo lektvarů. Pokud se nemýlím, jste bystrozorka, takže kvalifikaci pro obojí máte, je to tak?“ zadíval se jí znovu Brumbál do očí. „Ano, pane. Ale je tu jeden problém…“ sklopila Susan hlavu. „Jaký, Susan?“ zajímal se ředitel. Susan vytáhla hůlku, namířila si do klína a roztřeseným hlasem pronesla: „Finite!“ V náručí se jí objevilo miminko. Odvážila se podívat Brumbálovi do očí, až když promluvil: „Jaký problém?“ zeptal se znovu. „Pane řediteli, to je moje dcera,“ špitla Susan, „Musí být se mnou.“ Brumbál chvíli mlčel. Pak se usmál a slavnostním hlasem pronesl: „Vítejte v Bradavicích, milé dámy!“
„Minervo, dovolte, abych vám představil novou profesorku Obrany, Susan Simpsonovou. A její dceru Elisabeth,“ představil je Brumbál. Seděli u stolu ve Velké síni u večeře. Postupně, jak přicházeli, seznamovala se Susan s kolegy. Elisabeth klidně spala v košíku, který levitoval vedle Susan. Velice praktický ředitele. Jak Susan udělala několik kroků, košík hned letěl za ní. Většina profesorů reagovala na novu kolegyni nadšeně, na to, že sebou přivezla dítě poněkud rozpačitě. Minerva ale byla unesená. „Je nádherná, gratuluji,“ nakláněla se do košíku, „Kolipak jí je?“ Susan zmrzl úsměv na rtech. Téhle otázky se trochu bála. Doufala, že si nikdo nespojí narození Elisabeth s jistou nepříjemnou událostí. „Jsou jí tři týdny,“ odpověděla nejistě. „Tři týdny?!“ ozvaly se dva hlasy zároveň. Pohledy profesorky a ředitele provrtávaly Susan. Ta jen přikývla. Profesorka McGonagallová se nadechovala k dotazu, ale Brumbál zavrtěl hlavou. U stolu bylo volné jediné místo. Někteří profesoři prohodili se Susan pár zdvořilostních frází a věnovali se svojí večeři. Susan zaslechla kroky z předsálí Velké síně a polekaně zvedla hlavu. „Susan, to je jen Severus, jste tu obě v bezpečí,“ pošeptal jí Brumbál povzbudivě, Minerva se usmála a přikývla. Profesor Snape se ve dveřích zarazil, když Susan spatřil. Susan, kdo ví proč, znervózněla. „Slečno Simpsonová, jak … milá návštěva!“ pozdravil ji ironicky, když přišel ke stolu. „Pane profesore, i já vás ráda vidím,“ odpověděla stejně. „Severusi, ty si Susan pamatuješ? Je to naše nová posila profesorského sboru. A tohle,“ ukázal na košík Brumbál, „je Elisabeth. Susanina třítýdenní dcera.“ „Dítě?“ podivil se Snape a do košíku se ani nepodíval, „Moment, třítýdenní?“ ozval se znovu a pátravě se na Susan podíval. Pak mu v černých očích problesklo. „Po večeři na mě počkejte, ukážu vám vaše komnaty,“ prohodil pak směrem k Susan. „Ale já jsem myslela…“ ozvala se Minerva. „Výborný nápad, Severusi,“ utnul námitku autoritativně ředitel. Z košíku se o slovo přihlásila Elisabeth. „Ehm… Pane řediteli… Já…“ zrudla Susan a vzala holčičku do náruče. „Ale jistě,“ dovtípil se Brumbál, „Můžete jít do místnosti vedle, tam budete mít soukromí.
Ozvalo se zaklepání na dveře. Susan krmila Elisabeth, kolem sebe měla maskovací kouzlo, kdyby někdo přišel. Byla jí vidět jen hlava. „Pojďte dál, profesore,“ vyzvala Snapea. Tušila, že to bude on. „Co tady děláte??“ vypálil bez pozdravu. „Kojím svou dceru,“ odpověděla Susan. „Vy víte, jak to myslím!“ nenechal se z míry vyvést Snape. „Schovávám se tu,“ Susan zrušila kouzlo, „ a při té příležitosti tu budu učit.“ Snape se zadíval na dítě. Elisabeth byla vzhůru a toho zvláštního muže si prohlížela svýma ocelově šedýma očima. „A to tu chcete učit s dítětem Draca Malfoye v náručí?“
:DDD
(Annie, 28. 2. 2014 21:09)