Fanfiction Harry Potter a jiné povídky

 Draco Malfoy seděl mezi ostatními s hrnkem čaje v ruce a přemýšlel, co mělo znamenat to zvláštní přivítání. Pokud si dobře vzpomínal, tu ženu viděl jen jednou v životě. Na oddělení bystrozorů na ministerstvu. A matně si ji pamatoval ze školy. Proč tedy reagovala takhle? Mračil se na dveře a čekal, až přijde Severus. Bez něj nemělo smysl poradu začínat. Dveře se otevřely, vešla ona žena a Severus. „Můžeme začít?“ zeptal se Brumbál. „Jistěže,“ přikývl Snape. Z kuchyně vyšla Molly s dítětem v náručí. Snape od ní miminko převzal a sedl si do křesla. Susan si sedla na opěrku k němu. Cítila se s ním v bezpečí. Draco pozvedl obočí nad tou scénou před sebou. Pak zatřásl hlavou a postavil se. „Vy-víte-kdo má Pottera, ale to asi víte,“ usoudil podle toho, že zpráva neměla téměř žádný efekt. Několik lidí přikývlo. „Weasley a Grangerová jsou s ním. Všichni tři jsou na živu, ale nevím, jak dlouho je Vy-víte-kdo ještě nechá. Mučí je. Všechny,“ hlas se mu podivně zlomil. Susan se na něj dívala se slzami v očích. Nebyla jediná. Zřejmě všichni tušili, proč Draco umlkl. Pravděpodobně byl Voldemort hluboce nespokojený. A všichni věděli, co dělá svým lidem, když je hluboce nespokojený. Svědčil o tom Dracův výraz. Jeho unavené a uštvané oči. „Draco, chlapče, víš, kde je drží?“ ozval se po chvíli tíživého ticha Brumbál. „Vím, ale nechci to říkat moc lidem,“ zamračil se Draco. „Naprogramujte přenášedlo,“ navrhla tiše Susan. Všichni se na ní otočili. „Když naprogramuje přenášedlo pan Malfoy, nikdo nemusí vědět, kam se dostaneme. S cestou zpátky to bude bez problémů. A v případě potíží stačí domluvit místo, kde se pak sejdeme. Nemusíme znát místo cíle,“ vysvětlila tiše. „Geniální,“ poznamenal Kingsley. Brumbál se pousmál. „Jistě, mluvíte se ženou, která měla nejlepší strategie na oddělení bystrozorů. A byla navržena na místo jejich vedoucí. Dvakrát?“ zeptal se Brumbál. „Třikrát,“ zašeptala Susan stydlivě.

 „Dobrá tedy, tahle akce bude nebezpečná, prosím tedy dobrovolníky, aby se přihlásili,“ vyzval Brumbál přítomné. Všichni přítomní včetně Susan zvedli ruce. „Draco… Totiž… Pan Malfoy  jít nemůže,“ ozvala se Susan. „Ani ty ne, dítě!“ vykřikla Molly. „Jsem zpátky ve hře, půjdu,“ odporovala Susan. Musela pomoct ukončit válku. „Souhlasím s Molly,“ ozval se Kingsley. Přítomní přikyvovali. „Proč bych nemohla jít? Jsem bystrozorka, tohle je moje práce!“ Susan se odmítala smířit s myšlenkou, že zůstane. „Susan, máš tu maličkou dceru. Jsi pro ni důležitá,“ argumentovala Molly. Susan se zhluboka nadechla, otočila se na Severuse, který držel Elisabeth. „Právě proto, že tu mám dceru musím jít. Chci jí zajistit takový život, jaký si zaslouží! Život beze strachu, bez každodenního boje. Chci, aby byla svobodná,“ Susan se odmlčela a rozhlédla se. Zdálo se, že pochopili. „Dobrá,“ Brumbál přikývl. „Hůlka navíc se vždycky hodí. Molly, postaráš se prosím o Elisabeth?“  Molly se na něj zaraženě podívala. „Albusi, mám tam syna, přece tu nebudu jen sedět a čekat, jestli ho někdo zachrání! Já musím…“ Mollyin hlas se zlomil v půlce věty. „Molly, slíbila jsem, že udělá všechno, abychom Ronalda našli. Postaráš se prosím o mou dceru?“ přistoupila k ní Susan. Věděla, že v boji by jim Molly moc platná nebyla. Molly přikývla a vzala dítě od Severuse. Pak zmizela z místnosti, stejně jako Draco. Neúčastnili se, nesměli slyšet pokyny. „Susan, nemyslím si…“ začal Snape, ale byl přerušen Brumbálem: „Dobrá, Draco naprogramuje přenášedlo. Rozdělíme se do tří skupin. V každé musí být minimálně jeden odeklínač a někdo, kdo se vyzná v lékouzelnictví. A hodil by se někdo, kdo ovládá složitější štítová zaklínadla. Vedoucí skupin: Artur, Severus a Kyngsley,“ Podle pokynů se rozdělili. Snape si hned vzal Susan do skupiny. S nimi tam bylo ještě pět lidí, které Susan neznala. Jednoho muže ale odhadovala na jednoho ze starších synů Molly. Byl zrzavý, měl náušnici a dobrácký výraz. „Takže, prozkoumáme místo. Pokud tam bude budova, předpokládám, že ano, Severus prozkoumá venkovní terén, Kyngsley vrchní část domu a Artur sklepení. Skupinky se budou držet pohromadě. Pokud bude někdo zraněn a lékouzelník nebude schopen ošetřit ho na místě, nebo nebude kvůli boji možnost ošetření, okamžitě, a kladu velký důraz na slovo okamžitě, se přemístí na ošetřovnu do Bradavic. Pokud se objeví můj patron, hned ho všichni budete následovat. Nějaké otázky, nebo připomínky?“ organizoval Brumbál rychle. „Pane řediteli, kdybych mohla…“ ozvala se Susan a hned, jak Brumbál přikývl, pokračovala: „Pokud zraněný nebude schopný přemístit se sám, bylo by dobré poslat ho přenášedlem. Aby se s ním nemusel nikdo přemisťovat a my tak neztratili zbytečně dalšího člověka. Není možnost návratu… A ještě jeden dotaz. Co když se spustí antipřemistovací bariéra?“ „Velice dobré připomínky. Pokud se objeví bariéra, odeklínači se co nejrychleji přemístí za ní, nejlépe ještě než se uzavře a budou se jí snažit zrušit. Připraveni?“ rozhlédl se po nich Brumbál.

Pak zavolal Draca, který vytvořil přenášedlo. „Susan, je to moudré?“ ptal se šeptem Snape. Ona jen přikývla. Dlouhý provázek se rozzářil namodralým světlem a všichni se ho chytili. Následoval onen podivný pocit a o chvilku později všichni stáli na velké louce. Brumbál beze slova ukázal na dům v dálce pod kopcem. Odelkínači neverbálními zaklínadly zjišťovali přítomná zaklínadla. O několik vteřin později signalizovali čistý prostor. Rychle postupovali směrem k domu. Susan se zastavila a zvedla ruku. Cítila silnou magii. Spolu s odeklínači ihned začali prověřovat prostor. „Bariéra padá!“ vydechla. Všichni se zastavili. Byli v pasti! Odeklínači se přemístili na louku za ně. Koutkem oka Susan zahlédla namodralé světlo a připravila se na kletbu, kterou nestačí odrazit. Rychle se otočila za tím světlem, ale viděla jen Snapea, který po ní házel minci. Jakmile se jí mince dotkla, Susan ucítila známý pocit při přenášení. „Ten idiot!“ zakřičela, když se octla v hlavním štábu Řádu. Molly vyběhla z knihovny. „Susan, co se stalo?!“ „Molly, kde je Draco? Kde je?“ ptala se Susan rychle. „Odešel hned, jak vytvořil přenášedlo. Co se stalo, Susan?“ Molly byla bledá a potřebovala odpověď. „Molly, padla antipřemistovací bariéra. Profesor Snape po mě hodil přenášedlo,“ vysvětlila Susan s povzdechem. V tu chvíli si uvědomila, že může zpátky. Pamatovala si tu luku. A jeden ze stromů měl poněkud netypický tvar. „Molly, myslím, že se tam dokážu vrátit. Pokusím se pomoct odeklínačům zničit bariéru, neměj strach, všechno bude dobré,“ Susan stiskla vyděšené ženě ruku a rozběhla se ven. Hned jak otevřela dveře, soustředila se na tu louku celou svou myslí. Pak udělala krok do prázdna a nepříjemný pocit byl zpátky.

Že se to povedlo, poznala, ještě než otevřela oči. Hned, jak se její nohy dotkly země, vztyčila kolem sebe štít. „To jsem já, Susan!“ zakřičela. Přestaly na ní útočit kletby. Odeklínači stáli u ní. Spustila štít. „Bariéra?“ zeptala se Mollyina syna. „Nechce padnout, jsou v pasti,“ řekl tiše. „Nejsou v pasti! Společně,“ zavelela Susan. Čtyři kouzelníci stáli si po boku a z jejich hůlek proudila stejná, fialová záře. Všichni maximálně soustředění. Najednou se hůlka v Susanině ruce začala třást a škubat. Stejně, jako hůlky ostatních. „Vydržte, vydržte, to je dobré znamení!“ procedila Susan skrz zuby. Bariéra se bránila, ale slábla. To cítili všichni. Šlo jen o to, vydržet.  Padne bariéra, nebo oni. Susan pevně doufala, že bariéra padne dřív. „Vydržte, prosím. Už jen chvíli!“ povzbuzovala spolubojovníky. Bariéra slábla velice pomalu. Jeden z odeklínačů vlevo, vykřikl a padl. Byl vyčerpaný. „Vydržte, už jen chvilku!“ zaprosila Susan. Další muž zařval: „Nevydržím!“ „Vydrž, jen chvilku,“ prosila ho Susan zesláble. I ona věděla, že už dlouho nevydrží. Hůlka v její ruce byla nesnesitelně těžká. Do očí jí stékal pot. Nohy i ruce se jí třásly vyčerpáním. Držela jen silou vůle. Věděla, že dva zbylí muži jsou na tom stejně. Věděla, že když padne, oni ji budou následovat. A všichni uvnitř zemřou. „Nevydržím!“ zařval Mollyin syn. „Musíš!“ vykřikla Susan na hranici hysterie. „Nedovolím to! Nedovolím, aby zemřeli!“ neuvědomila si, že křičí nahlas. „Nedovolím to!“ ozvalo se jí po obou stranách. „NE!“ Susan vykřikla a padla. S ní padla i bariéra.

Zaslechla dva duté zvuky, jak se okolo ní zhroutili oba muži. „Jsem Bill Weasley a vy jste neuvěřitelná!“ Muž po její levici k ní natáhl ruku. Susan ji vyčerpaně přijala. „Susan Simpsonová,“ představila se. Pak zvedla hůlku směrem, kde tušila dům a zašeptala: „Legilliments maxima!“ Hledala Severuse. „Severusi, bariéra padla, vraťte se, bariéra padla,“ vysílala k němu zoufalou myšlenku. „Susan?!“ ozvala se jí odpověď a Susan spojení přerušila. Odplazila se k ležícímu muži. Ostatním dvěma podala hroznový cukr. „Snězte to, doplní energii. Alespoň trochu,“ rozkázala jim tiše. Zaslechla šustění obalu, když kontrolovala tep muže v bezvědomí. „Žije,“ vydechla a namířila na něj hůlku: „Enervate! Jste v pořádku?“ Muž otevřel oči a rychle zamrkal. Zhluboka se nadechl. „Co se stalo? Bille?“ muž se prudce posadil a zmateně se rozhlížel. „Stevene! Zhroutil ses,“ Bill přešel k nim. „Jste v pořádku?“ zeptala se znovu vyčerpaně Susan. „Ano, madam. Jsem jen unavený,“ odpověděl konečně Steven. Susan si oddechla. Ucítila útok na svou mysl a chytila se za hlavu. „Ne, ne!“ rozkřičela se. „Co se děje?!“ „Susan!“ „Co je, nějaká kletba?!“ muži okolo křičeli, ale ona je neslyšela. Všechny svoje síly soustředila na obranu mysli. Muži pobíhali zmateně okolo a hledali toho, kdo kletbu sesílá. Nikoho a nic ale neviděli.  „Někdo na ní útočí nitrozpytem! Na dálku! Rychle! Štíty,“ křičel Bill. Ozvalo se svištění štítů. Těsně před tím, než se štíty zvedly Susan podlehla síle, která se na ní tlačila. Zaslechla jen: „Susan, to jsem já, Severus! Máme je! Vracíme…“ „Mají je. Konec akce…“ zašeptala Susan a všude se udělala tma.

Probudil ji tichý hlas. Nerozuměla slovům, ale to, že ho slyšela, ji uklidňovalo. Nechtěla vstávat, nechtěla nic vysvětlovat… Vlastně… Nevzpomínala si, co by vlastně vysvětlovat měla. Zdál se jí podivný sen. Něco o štítech a odeklínačích. Ve vteřině si uvědomila, že to nebyl sen. Vystřelila do sedu. „Co se…?“ zatmělo se jí před očima. Dvě silné paže ji zatlačily do polštářů. „Susan, lež!“ rozkázal jí uklidňující hlas mírně. „Co se stalo?“ dožadovala se Susan odpovědi. „Přebral jsem zprávu, že štíty padly. Po chvíli jsem zpátky poslal, že odcházíme. Ale spojení bylo uzavřené. Hledal jsem tvojí mysl… Ale ty ses bránila víc, než pět minut. Cítil jsem tvé vyčerpání a strach. Pak se najednou tvůj odpor zlomil. Předal jsem ti část zprávy a spojení přerušily ochranné štíty. Zbytek ti řeknou ostatní,“ šeptal Snape. Cosi mu zaznívalo v jinak klidném hlase. Strach? Ucta? Nevěřícnost? „A co ostatní? Potter, Weasley, Grangerová? Zachránili jste je?“ ptala se Susan dál. Severus zavřel oči. Po chvíli promluvil ještě tišeji: „Ostatní naši lidé jsou v pořádku. Odeklínači jsou unavení, ale nic víc. A pokud jde o ty tři…“ dál se nedostal. „Susan!“ ozval se ženský hlas plný smutku. „Susan, děkuji,“ u její postele se objevila Molly a objala ji. „Molly, co se děje?“ Susan byla zmetená. „Zachránila jsi mého syna!“ Molly plakala. „Molly, kde je Elisabeth?“ vyděsila se Susan. „Elisabeth je v pořádku. Má jí Minerva. Susan, Hermiona je… Ona…“ Molly se rozvzlykala neschopná slova. „Slečna Grangerová nepřežila. A pana Pottera jsme nenašli,“ dořekl Severus. Susan se znovu propadla do tmy.