Magdaléna, 17kapitola
Magdaléna zoufale běžela chodbou kostela. Už neplakala. Připadala si šťastná a zrazená zároveň. Chtěla být s ním, ale zároven se na něj nemohla ani podívat. Nechápala, proč se tak cítí. Vždyť si přála ho vidět. Moc si to přála. Teď zjistila, že je přímo před ní a utekla. Byla už venku z kostela a běžela parkem. Nepřemýšlela, kam běží. Jen běžela. Nevěděla před čím utíká, ani kdy se zastaví. Neslyšela nic, krom tlukotu vlastního srdce. Necítila nic, krom zoufalství. Ale proč?! ,,Magdaléno! Zastav, prosím! MAGDALÉNO!" Pavlův hlas neslyšela. Nevnímala ho. A pak, pak najednou se nemohla nadechnout. Běžela moc dlouho, cítila, že víc nevydrží. Ale nechtěla se vzdát tak snadno. Bojovala sama se sebou, ale zpomalovala. Už dávno byla za parkem. Blížila se k silnici. Sotva tahala nohy, ale nutila se k dalšímu kroku. Pak zakopla.... Upadla na kolena a rukama se opírala o chladnoiu hlínu. Z těžka vydechovala. V plicích ji pálilo, měla černo před očima.
Proč jen tolik utíkala? ,,Magdaléno..." Pavel si klekl na zem vedle ní, ,,Jsi v pořádku?" Magdaléna nuceně zvedla hlavu a podívala se mu do očí. Chvilku vydržela, ale pak musela uhnout pohledem. Nedokázala to. Nemohla se na něj dívat. Jeho oči ji .... Jakoby se někam propadala, všechno rozhořčení, zoufalství i strach mizel. Ale to Magdaléna nechtěla. Chtěla se na něj zlobit, nemohla mu odpustit. Zlomek vteřiny trvalo, než si uvědomila, že mu nemá co odpustit. Chovala se hloupě. Neměla utíkat. Ale bylo pozdě přemýšlet. Znovu se mu podívala do očí. A utopila se v nich. Pavel přerývaně dýchal. Pak pomalu zvedl ruku a váhavě ji pohladil po tváři. Přivřela oči. ,,Nejsi sen..." zašeptal Pavel, ,,nejsi sen..." ,,Nejsem," pousmála se Magdaléna. ,,Vrátila jse se?" zeptal se Pavel a v očích měl naději. Magdaléna ho nechtěla zklamat. Sklopila zrak k zemi. ,,Takže ne..." odpověděl si Pavel sám. Zvedl se ze země a mlčky podal Magdaléně ruku. Pomohl ji na nohy a pomalu šli zpět k parku, Drželi se za ruce. Když prošli pod korunou prvního stromu, Magdaléna Pavlovu ruku pustila. On se na ni tázavě podíval. ,,Mohl by tam být někdo z kostela.." vysvětlila mu Magdaléna své počínání. Pavel se zarazil. ,,Ty se za mě stydíš?" v očích měl zvláštní stín. ,,To ne, Pavle!" vykřikla Magdaléna. ,,Já jen... Pavle, nechci, abys měl kvůle mě problém..."Pavlův výraz se změnil. Objal ji kolem ramen a s úsměvem ji vedl dál. ,,Tak s tím si nedělej starosti," nepřestával se usmívat. Ani když procházeli kolem Pavlových ,,obdivovatelek". Nekolika dam kolem šedesáti, které se na něj vždy během mše přesladce usmívaly. Teď na něj jen nevěřícně zíraly. Na něj i na ni. ,,Posadíme se?" ukázal Pavel na lavičku nedaleko. Magdaléna přikývla. Posadila se jako první a Pavel si sedl vedle ní. Natáhl ruce a sevřel její malé dlaně ve svých velkých.
Chvíli jen tak seděli a dívali se jedne druhému do očí. ,,Chyběla jsi mi," zašeptal Pavel, ,, a víš proč? Protože tě miluji!" rozesmál se jako blázen. ,,Pavle," Magdaléna se ustrašeně rozhlédla, ,,Prosím, potichu." ,,Proč? Me jě jedno, jestli mě někdo uslyší," Pavel se postavil na lavičku, usmál se na Magdalénu a zakřičel: ,,MILUJI MAGDALÉNU!!" Magdaléna na něj šokovaně zírala. A nebyla sama. Kousek od nich práve procházely ony straší dámy. Teď už nešly, teď už stály. A dívaly se na dvojici nevěřícným pohledem. Pavel seskočil z lavičky: ,,Půjdete nám na svatbu, dámy?" vysekl jim elegantní poklonu. Ony se na něj dívaly jako na blázna a kvapně pokračovaly dál v cestě. ,,To jsi neměl..." kousla se Magdaléna do rtu. Pavel se jen rozesál a pak se posadil vedle ní. Když viděl strach v jejích očích, přestal se smát. Objal ji a váhavě se přibližoval k jejímu obličeji. V tom zazvonil zvon a Magdaléna nadskočila. Ten zvuk ji vrátil do reality. Zněl skoro, jako zvon v Bradavicích. Bradavice! Kolik je hodin?! ,,Kolik je hodin?!" vyjekla Magdaléna. ,,Málo," zamrkal Pavel zmateně. Magdaléna se uklidnila a omluvně se usmála. ,,Jen jsem se lekla." tentokrát to byla ona, kde se chystal Pavla políbit. ,,Otče!" ozval se Pavlovi za zády šokovaný hlas. Za ním stála jedna z žen z kostela. Na Magdalénu se dívala jako na ztělesnění ďábla. Nesnesla ten pohled, vystřelila z lavičky a utíkala mezi stromy. Přála si být hodně daleko. Najednou ji něco napadlo. ,,Dokážu to?" zeptala se sama sebe. Zastavila se za hustým keřem. ,,Dokážu to!" ujistila sama sebe. Pomyslela na místo, kde chtěla být a pak s obratem uděala krok.
S jejím tichým: ,,Prasinky!" se mísil Pavlův zoufalý výkřik! ,,Magdaléno!" Jako by věděl, že ji nenajde... Zavřela oči a nechala se unášet změtí barev.
Podivný pocit ustal. Otevřela oči a usmála se. Podařilo se jí to! Přemístila se do Prasinek. Úplně sama a bez povolení. A hlavně téměř přímo do náruče Albuse Brumbála, který se na ní nevěřícně a vyděšeně díval. ,,Magdaléno?!" vydechl nevěřícně ředitel.