Magdaléna, 9. kapitola
Severus Snape obezřetným krokem vešel do chodby a Magdaléna ho ihned šeptem začala zasvěcovat do plánu: ,,Takže, přijel jste ze školsy St. Nurse, aby jste mě dopravil do Londýna. Vyslala Vás Maddelaine Greenová. Dostala jsem stipendium... Je Vám to jasné?" zadívá se na mlčícího Snapea. ,,Nejsem zvyklý od kohokoli přijímat rozkay, slečno," upozorní ji Snape ledově. ,,To ale budete muset, pane profesore. Pokud nechcete porušit mezinárodní dohodu o utajení kouzelníků," usměje se na něj mile Magdaléna a sleduje, jak máma vleče ze schodů těžky kufr. ,,Dobrý den," pozdraví příchozího a energeticky mu potřese rukou. ,,Jsem profesor... Buggies.... Madam, přijel jsem vyzvednout Vaši dceru, abych ji dporovodil do naší školy... St. Nurse..." zakoktává se Snape a Magdaléna sotva zadržuje smích při jménu Buggies. ,,To je výborné, pane profesore, dáte si čaj?" šveholí nadšeně Magdalénina mamka, aby zakryla smutek z nastávajícího loučení. ,,Ne, děkuji, musíme odejít... Brzy nám poletí..." Snape se zarazí, nemůže si vzpomenout, jak se onen dopravní prostředek jmenuje. ,,Letadlo," dořekne za něj Magdaléna a stěží skrývá pobavený tón. ,,Jistě, letadlo. Slečno, jdeme," vyštěkne Snape ledově a už vychází ze dveří. ,,Magdaléno, opatruj se... A chovej se slušně, však víš... Mám Tě ráda!" loučí se s očima plnýma slz máma. ,,Mami neboj... Ozvu se, ano? Mám Tě ráda, "Magdaléna ji obejme, popadne kufr za vyrazí a Snapeem.
Jdou už asi půl hodiny, Magdaléna netuší kam, pořád míjejí tmavší a tmavší uličky a kufr je nesnesitelně těžký. Pak Magdaléna nevydrží, zastaví a kufr položí. ,,Pokračujeme," ozve se Snape. ,,Malý moment, ten kufr je těžký, víte?" podívá se mu Magdaléna do očí a zarazí ji, když narazí na jiskříčku soucitu. Snape se přistihnutě otočí a to Magdaléně plně vyhovuje. Nenápadně vytáhne hůlku a neverbálně použije vznášecí kouzlo. Kufr pak jen klouže po vzduchu a Magdaléna se bez jakékoli námahy přidržuje ucha. ,,Jdeme," štěkne Snape po minutě a bez sebemenšího zaváhání vyrazí. Dojdou do slepé uličky, Snape se rozhlédne a zamumlá: ,,Tohle musí stačit... Teď se asistovaně přemístíme. Budete se mě držet za ruku a já Vás povedu, jasné?" Podívá se na Magdalénu a ta jen přikývne. Snape k ní natáne ruku a ona se ho chytí stejně, jako před dávnou chvílí Pavla. Jen na něj pomyslí, v mysli se jí formuje myšlenka. Její mysl doslova křičí: ,,Za Pavlem, za Pavlem!" ale to už se kolem ní všechno roztočí a ona má pocit, že se už nkdy v životě nenadechne. Ale ten pocit skoro okamžitě přestane. Ještě před tím, než otevře strachy přivřené oči pozná, že je něco špatně. Snapeova ruka se vytrhne jejímu sevření a on se rozvřeští: ,,Vy hloupá huso! Kde to jsme?! Nepochopila jste, že mám vést já Vás a ne Vy mě? Mohla jste nás oba zabít!" když se vykřičí, popadne Magdalénu za ruku a ona si jen stihne všimnout, že oba stojí před kostelem. Před tím kostele, kde se poprvé a vlastně i naposledy setkala s Pavlem. Po chvíli se zas ten hrozný pocit vytratí a oni stojí před hostincem : U PRASEČÍ HLAVY, což hlásá do světa rozvrzaná tabule, která se mírně pohupuje ve větru. ,,Jsme na místě. Skoro," upozorní Snape Magdalénu, ,,ale ještě jdeme sem!" ukáže na dveře hostince. ,,Neměli bychom jít rovnou do Bradavic?" zeptá se Magdaléna překvapeně. ,,Po tom, co jste předvedla, rozhodně ne," ujistí ji Snape a otvírá dveře do hostince. Oba se posadí a Snape gestem přivolá vrchního. ,,Jednu ohnivou whisky a sodovku, " poručí mu a zkoumavým pohledem si měří Magdalénu. ,,To, co jste udělala, bylo neuvěřitelné. Jak jste to jen mohla dokázet? Bez sebemenších zkušeností? A navíc ještě se mnou? Vždyť jsem Vás vedl jiným směrem!" ohromeně spustil Snape. Magdaléna se na něj nechápavě dívá. ,,Když jsme se poprvé přemístili, bylo to Vaše dílo! A nekoukejte ne mě jako sůva z nudlí!" uvede to na pravou míru Snape a postaví před ní sodovku. ,,Nechápu sice, jak jste to dokázala, ale Brumbálovi to říkat nebudeme, ano?" pousměje se Snape a zadívá se Magdaléně do očí. Ta jen přikývne a sundá si fialový plášť. Pod mím má školní hábit s Nebelvírským erbem. Snape se na erb zadívá a pohrdavě se ušklíbne. ,,Jste si tím Nebelvírem nějak moc jistá, slečno! Co když půjdete jinam? " posměje se. Magdaléna se ale s úsměvem podívá na erb a pevným hlasem řekne: ,,Ale já do Nebelvíru půjdu!" ,,A co když ne?" dobírá si ji Snape, ,,Co když Vás klobouk pošle do Zmijozelu, například?" ,,Já prostě do Zmijozelu nepůjdu! I kdybych se měla s klonoukem přít! Nehodlám chodit do Voldemortovy koleje!" vyhrkne Magdaléna, aniž by si plně uvědomila, co říká. Snape zbledne a zašeptá: ,,Ale je to i moje kolej!" Magdaléne se začervená a Snape pokračuje: ,,I přes to, že je spojená s Pánem Zla, není to nejhorší kolej v Bradavicích. Nejhorší je ten Váš Nebelvír! Tam chodí jen arogantní, nafoukaní budižkničemové bez mozku, jako je Potter! Do Zmijozelu patří..." dál se nedostane, do jeho řeči rozhořčeně skočí Magdaléna: ,,Raději budu arogantní a nafoukaná budižnčemu, než posedlá čistou krví a zamnipuovaná Smrtijedka!" Snape jen zalapá po dechu: ,,Tohle si myslíte? Nenáte nikoho, kde by chodil do jakékoli keleje! Nikoho! A tohle si myslíte?" Snape sice mluví tiše, ale důrazně. ,,Osobně neznám nikoho, ale vím, jak to s těmi lidmi dopadalo. Všichni, kdo chodili do Zmijozelu, všichni se stali Smrtijedy. Chcete to snad popřít, profesore?" slovo profesore vyslovila Magdaléna celkem pohrdavě, tenhle chlepík jí prostě lezl na nervy. Snape se vymrštil ze židle, hodil na stůl mince a vyštěkl na Magdalénu: ,,Jste tak arogantní, že by jste se mohla rozčtvrtit a o každé čtvrtce by bylo jasně, kam patří! Jdeme!" Magdaléna si cestou na hrad uvědomila, že tady asi přestřelila, ale nevěděla, jestli tenhle muž, který šel zlostným krokem před ní bude chtít poslouchat její chabé omluvy. Nakonec se rozhodla nechat tomu čas. Ono to nějak dopadne...
Hned za bránou stál Albud Brumbál, aby novou studentku přivítal. Její dopis ho znepokojil, ale nedal na sobě nic znát. Jen tam trpělivě stál a vyčkával. Brána se konečně otevřela. Vstoupil bledý profesor Snape a za ním Magdaléna ve fialové plášti. ,,Vítejte, Magdaléno!" potřese jí Brumbál srdečně pravicí, ,,I Vy Severusi!" usměje se Na Snapea, ten ale jen cosi zaumlá a vytratí se. Brumbál za ním chvilku zamyšleně hledí a pak se nečekaně natáhne po Magdalénině kufru : ,,Dovolíte, Magdaléno?" Magdaléna si vzpomene na kouzlo a pousměje se: ,,Moc Vám děkuji, pane řediteli, já to zvládnu, jste velice laskav." ,,Dobrá... Pak mě tedy následujete, prosím." Brumbál ji vede spletí chodeb a po schodech až do své pracovny. Tam se oba posadí a Brumbál přejde rovnou k věci. ,,Nuže, Magdaléno, jste, jak si doufám správně myslím, celkem unavená z cesty. Ale jsou tu dvě věci, které musíme neodkladně vyřešit. Jednak, Vaše zařazení do koleje," Brumbál si prohlédne její hábit, ,,zdá se, že Vy máte jasno, ale moudrý klobouk se ještě nevyjádřil... A pak, ověření Vašich schopností. Nebojte se, bude to jen jedno kouzlo." usměje se, když spatří Magdalénin zděšený výraz. Na nic ale nečeká, vyndá Moudrý klobouk a posadí ho Magdaléně na hlavu. Klobouk ko vteřině ticha spustí: ,,Á, máme tu další mladou hadici. Profesor Snape bude potěšen." ,,Ne, to je omyl, já patřím do Nebelvíru," formuje Magdaléna myšlenky. ,,Ale ne, Magdaléno. Jste z čistokrevného rodu, velice vzácného rodu. A máte neuvěřitelnou moc. Vy jedině do Zmijozelu." oponuje jí klobouk poněkudd pobaveně. ,,Ale to já odmítám. Chci do Nebelvíru! žádný Zmijozel, prosím..." přemlouvá ho Magdaléna.,,Slečno, už jsem řekl. Zmijozel." udiveně namítne klobouk. ,,Ale každé rozhodnutí jde změnít!"hádá se Magdaléna. ,,Vy jste ale tvrdohlavá. Budete se tu se mnou hádat ještě dlouho?" zlobí se klobouk a než Magdaléna cokoli namítně, vykřikne: ,,NEBELVÍR!" Brumbál se usměje potěšeně, Magdaléna šťastně. Vyhrála. ,,Teď se prosím postavte a vyzkoušíme si Vás na jednoduchém, odzbrojovacím kouzlu. Stačí, když řeknete: Exxpelliarmus! a švihnete hůlkou proti mě. Jasné? " povzbudivě se na Magdalénu usmíval. Magdaléna si stoupla proti němu a zkoncentrovala myšlenky. ,,Exxpelliarmus"zahřměla v mysli a švihla proti řediteli hůlkou ihned potom, co dal znamení. Nečekala, že by se cokoli stalo. A nečekal to ani usmívající se Brumbál, kterému vyletěla hůlka z ruky a síla nárazu ho donutila ustoupit o pár kroků zpět. O nekolik vteřin později se dva páry očí nevěřícně dívaly na Brumbálovu hůlku, kterou svírala Magdaléna v ruce.